Blasfémie

Dlouho to trvalo, než pravdy věčné
v prázdnotě sobecké jsem uviděl.
Za tvůrce a za nahé tvorstvo vděčné,
za sebe sama jsem se zastyděl.

Jsem Adam, jak nás mnoho toho druhu,
jenž přejedl se plody poznání,
a koneckonců jde mně přec jen k duhu
hněv boží a mé z ráje vyhnání.

Bych v lítosti si chléb svůj vydělával,
k tomu mne pánbůh nemoh přinutit.
Jak divadelních dojmů pestrý nával
působí denní život na můj cit.