I
Z kasematy vás věznící
v tmu hoďte oheň smolnicí,
své pochybnosti dravé.
Má-li vzplát spása z plamene,
dál živte v kobce kamenné
své pochybnosti dravé.
Vy, kteří chcete slunce svit,
již silní chcete v středu žít
svých silných dcer a synů,
a kteří v dusném vězení
v tvář zříte na smrt zemdleni
bezkrevných dcera synů,
vy, kterým touhy nezbytí
na cestu káže svítiti
v tmách tápajícím, bídným,
a jimž za pěstí zdviženou
jest jíti drahou určenou
v tmách tápajícím, bídným,
vy, kterým nestačí váš kout
své všechny síly rozvinout:
Ó pochybujte, druzi!
Čas brzy přijde k vyjití.
Ať každý plamen roznítí
svých pochybností dravých!.
Z žalářní stavby prokleté
až trosky zbudou, vyjdete
s rudými pochodněmi.
A potáhnete tmou a tmou
kams v dálku, v dálku neznámou
si hledat Novou Zemi.
II
Paže svislé, beze slova sedíte tu, přátelé.
Hlava skleslá, smutek v očích, čelo bledé, nesmělé.
Teskníte, že zítra v cirku, zhoubné meče v rukou svých,
musíte svým žitím živit luzy potlesk, jásot, smích.
Že dnes ještě sedíte tu v úzkostlivé předtuše,
zítra mnohý ležet bude v písku cirku bez duše.
Slyšte, druzi, i vy, kterým zítřkem končí běh se dní:
Pěstě naše, meče naše, naděj naše poslední.
III
Muž bledý často vypravuje tiše
za šera vám
mdlou řečí, která něžným smutkem dýše.
Nerad ho slýchávám.
On mnoho let prý bloudil pouští v bílá
jsa roucha oblečen
a nelkal, když pěst poutem spjata byla,
když k vám byl zavlečen.
Za soumraků teď vykládá vám tiše
své vidiny:
že přijde MESIÁŠ a boží říše
království chudiny.
Ten bledý muž sny svými meče z dlaní
vám vyráží.
Ó nedbejte ho! Nezahoďte zbraní,
dál buďte na stráži!
Zášť k věštcům, jichž řeč vás jen mdlobou raní,
si vpište do lebek!
Svým dětem kořist svou, ne tužeb lkání
vhoďte do kolébek!