Můj mladý věk tak do šestnácti roků!
Své nejkrušnější děkuju mu dny,
své msty a nenávisti kalnou stoku,
své nejživější děkuju mu sny.
Chtěl jsem se tehdy státi jenerálem,
ne však se bít ve službách koruny.
Na divou montaň zřel jsem se zápalem
a na nešťastné hochy z Komuny.
Já doufal jsem, že ve vražedných bojích
oběti krásou v plamen vznítím se,
a když pak vzejde zora tužeb mojích,
se střelou v prsou s koně zřítím se.
Čas šel. Já zatím staré modly ničil,
hvozd vegetací dávných zžíhal v prach
a bez živného ohně poustevničil
věčného ledu v smutných končinách.
Tam zemřela má sebevíra žalem,
tam rezignovat učil se můj cit.
Vím, nestanu se nikdy jenerálem
rakety vzpoury metajícím v lid.
Když v šero rudý kohout zakokrhá,
k snům svého mládí navrátím se zpět.
A budu z těch, jež ruka druhů vrhá
po vykonané práci do šachet.