V tomtéž okamžiku, co skončila kapitola předešlá, začíná kapitola nynější návraten pana Ebra, domácího pána, z kanceláře. Paní domácí, právě v kuchyni přikládáním do kamen zaměstnaná, téměř se ulekla z příchodu manželova. Přicházelť jindy teprve k třetí hodině odpolední, dnes byl zde hned po dvanácté a k tomu vypadal tak divně, jak ho snad již dávno neviděla.

Začínaje od ošumělého cylindru, který byl vtisknut skoro až na samé husté a pichlavé obočí a zvadlé řízy tlustých kdys tváří hlubšími ještě stíny prorýval, bylo vše na něm jiné než zrána. Vlasy dřív rovně přičísnuté byly kolmo vyhnány pod cylindr, oko takto bezvýznamné snažilo se patrně něco vyznačovat, široká ústa byla pevně sevřena, takže brada stála o něco výš, vpadlá prsa byla trochu vypnuta a pravá ruka držela skoro vodorovně jakýs podlouhlý svitek papíru, kdežto levá se zaklátila chvilkou jako ruka marionety, když principál právě neví, co s ní.

Paní domácí pohledla na něho, mžikem jí prolétla jakás myšlénka a ostrý obličej její se zdélil.

"Snad tě nevyhnali z úřadu?" pravila hlasem náhle ochraptělým.

Manžel pohnul trochu hlavou, jako by se ho takové oslovení co nejprotivněji dotklo. "Dojdi mně pro Bavorovou!" pravil hlasem trochu ztemnělým.

Jindy by as sotva byla snesla paní domácí odpověď tak nepřímou, výminečně vzezření manželovo působilo ale také na ni a kyselost němela času vyvinouti se. Vyhlídla z okna. "Zrovna jde sem," pravila spatřivše sestupující do dvora Bavorovou.

Pan Eber vstoupil do pokoje. Postoupil až doprostřed ku stolu a zůstal zde stát. Upřel oko na stůl jaksi jen proto, že vůbec někam dívati se musil, nesejmul klobouku, neodložil svitku - patrno, že byl upraven na dojem, o kterýž se připraviti nechtěl a nemohl.

Slečna Matylda zadívala se udivena na otce. Konečně vypukla v hlasitý smích. "Ale, tatínku," zvolala, "ty vypadáš napnutě jako holub, když se nažere vikve!"

Jen lehce se pan domácí pohnul, ale zračila se v tom nejvyšší nevrlost.

Vtom však odevřely se již dvéře a vešla paní domácí, za ní Bavorová.

"Tady je - řekni jí tedy, co jí chceš!" podotkla paní domácí.

Pan domácí napolo se obrátil k příchozí. Zrak jeho zakotvil se v zemi, ústa se rozevřela a začal hlasem slavnostně monotónním: "Je mně líto, paní Bavorová, ale nemohu si pomoci - ode mne to už nezávisí! S vaším synem bude zle! Ano zle! Je lehkomyslný, je nedbalý, je všechno! Teď je zle! Opovážil se něco napsat o celém úřadě, něco hanebného o nás všech, ba i o panu prezidentovi! - Ano! A psal to v kaceláři a měl to tam v šupleti, a když šel teď na dovolenou, nechal to tam a našli to tam, je nedbalý, ani klíček si nevytáh. Začli to číst, je to české a hanebně psáno. Pan prezident ví, že umím nejlíp česky, i dal mně tu hanbu do referátu. Jsou prý tam věci strašlivé, nevím - nevím, může se stát i nejhorší, jste matka, měl jsem za svou povinnost, buďte na všecko připravena! Ženo, dej mně do pokoje lavor, čerstvou vodu k pití, mikoho mně tam nepouštěj, leda by přišel někdo z úřadu, ani k obědu mne nevolej, až přijdu sám. Sbohem, matko!"

Paní Bavorová byla bleda jako stěna; ústa se jí chvěla, oko rozpalovalo. "Pro pánaboha, prosím, jemnostpane, jsme chudí -," vykřikla teď pronikavě.

Pan domácí přerušil ji odmítavým kývnutím ruky: "Nemohu a nesmím! Už je pozdě a všechno ztraceno! povinnost je povinnost, spravedlnost musí být! To by bylo pěkné, aby kluci - no! Teď nemám více času!"

Učinil několik drobných nucených kroků a zmizel do druhého pokoje.

Zavřel za sebou vážně dvéře, zakýval se ještě jednou vpravo vlevo, pak teprv odložil klobouk. Přikročil k psacímu stolku a položil svitek opatrně naň, jako by se bál, aby se mu nepřelomil.

Jindy, přišed domů, uvolnil sobě v šatu; dnes upravoval se ještě více a jakoby slavnostně před zrcadlem. Pak prohlédl všecka péra, oprášil podložku a přešoupnul sedadlo několikráte, než sobě usedl.

Když konečně vzal svitek do ruky, aby jej rozbalil, vytáhl obočí až na samý vrch čela a oko jeho sledovalo opatrně každý záhyb papíru.